11.11.2018

    V pátek to byl měsíc co odešel náš poslední zlatý retrívr. Co psát, že je smutno- ? Veliké a prázdno . Zůstala díra v srdci - řekl Ondra- promiňte Ondro půjčiji si Vaše přirovnání. Mně zůstal kráter, po čtyřech to není jen jáma, to musí být kráter. Okamžitě je vše zapomenuto, oni nikdy vůbec nezlobili, nejde si na nic vzpomenout.

    Rasta, nikdy neutekla za zajícem, nikdy sem ji přece nehledela po tmě, protože muž se vrátil bez, je to přeci můj pes a já ho blbě vychovala tak on jí hledat nebude...Nevyrušila mileneckou dvojici a to hned dvakrát oblečená do pyžama, protože jsem měla zrovna chřipku. Jo a s tím blbě vychovaným psem to platí i o dětech. Známe to, když je všechno v pořádku jsou to jejich děti, psi, v případě opačném ani náhodou. Rastička nikdy netrpěla náhlou hluchotou, když chtěla vyhrabat myš, dělala vždy co měla a nikdy nevymýšlela přeci blbiny. taky jsem nikdy neměla infarktové stavy, ta slepice měla být v kurníku, aby ji neviděla, nikdo ty vrata neotevřel - do dnes záhada - a Sebík ani Rasta nepromluvili. Nikdy jsem je nechtěla vytrestat tím, že se jim schovávám, když hrabou. Schovaná za lesíkem jsem nikdy nestála tak dlouho, že by ti psi vůbec nějakého pána postrádali. Nikdy kolem mne neproběhli, aniž by vůbec zjistili, že tam stojím, protože v dáli jezdil traktor a oni mysleli, že jsem si na ně pořídila větší auto. Nebylo to tak, že bykolem mne profičí tři psi, zatímco Rasta už starší třináctiletá dáma hluchá a slepá, stále individuaslistka zavětří a rozběhne se tam kde se setkáváme. Nikdy to nebylo tak, že pobíhám po louce 50 m jedním směrem a 50 m opačným jak rozdvojená osobnost, která chce traktoristovi vysvětlit, že si ti retrívři opravdu nemyslí, že pro ně přijela městská doprava, vzápětí jsem nikdy neběžela na druhou, aby mě Rasta našla na svém místě. Určitě jsem nikdy zoufale nepobíhala tam a zpět, abych svolala čtyři psi a bezmocně nesledovala Rastu jak mě zmateně hledá. Opravdu nikdy jsem se nevracela se třemi psy zase do půli louky, protože jsem si toho čtvrtého spletla s čápem, ani jsem se neptatala rybáře jestli tudy nešel stejný pes jako tito , nikdy na mne blbě nekoukal a neřekl, šel, před čtvrthodinou. Nikdy sem pak nenašla Rastu jak leží na gauči a vyčítavě zavyje, že sem ji nechala samotnou.

Taky jsem nikdy nejezdila v noční košili po naší čtvrti a nehledala je, protože můj muž přeci není blbej a branku zavřel. Také se nikdy nestalo, že přijel starší Honza , kouká z okna a povídá tamhle jde pes jako Falko a ještě jeden. No, on je to Falko a za nimi policajt. Asi Honza nikdy jako vždy nezapomněl zavřít vrata. Nikdy jsem pak neutěšovala Irisku, která to nesla jako potupu, že zahanbeně naříkala, že někde vodí domů policajti děti a u nás psi. Nestalo se, že by v lese jeden ze psů objevil kaliště prasat a já při pohledu na zabahněného psa si nepomyslela ještě, že ten druhý sbírá houby někde na druhé straně. Nikdy se nestalo, že v mžiku tu byli dva zabahnění psi.

Tolik zážitků, tolik fotek, přesto tak málo. Sotva jsme si na Vás zykli už odcházíte.......

Rasto, moje bílé zlato,

Lily , princezno rohlíkajdo,

Iris, ty dračice , přitom miláček největší,

Falko, nejhezčí z chlapů z rodiny,

nikdy se asi úplně nevyrovnám z Vaším odchodem u každého jsem přemýšlela jestli se nedalo dělat něco víc. Iriska nemoci podlehla během tří týdnů, Faloušek ji přežil o pouhé tři měsíce, byl už nemocný a hlavně smutný ....

Někdo napsal, že když pejsek odejde usadí se mu v srdíčku a vrtí tam ocáskem a proto to tak bolí. Mám pocit, že tam vrtí všichni čtyři......

1.5 2018

Tak se znovu rok s rokem skoro sešel. Falko před měsícem oslavil 13 let. Chodí sice již pomaleji a rozvážně, srdce jde prý taky pomaleji , ale pravidelně tak můžeme říci, že na svůj věk je na tom dobře. Iris si tento víkend dala ve svých 11 let pochod krajem rybníků a ušla 15 km i když těsně před cílem usoudila, že je vedro a nožky už jsou unavené tak ulehla a já ji dělala taxíka.

V létě jsme opět vyrazily na chalupu.Tentokrát bez psů. Děti měly dovolené tak přijely hlídat. My na chalupě hodně jezdily na kole takže to pro ně bylo i lepší. Nakonec jsme postupně pobyly na chalupě všechny co jezdíme každý rok i když tak nějak na střídačku. Ale i tak zase moc skvělý týden.

V srpnu jsme s Blankou odletěly do Egypta a léto si moc užily.

Na konci října jsme jely zazimovat... Strašně moc se těším až si budeme na podzim tu pobýt neomezeně, podzim je tu nádherný. Nádherné barvy, houby a vždy máme pěkné počasí - zkrátka babí léto.

Falko jel na podzim se mnou. Už jsem věděla, že to na žádné velké tůry není a tak jsme si na houby vzaly auto. To, že Falko už tolik neslyší jsem zjistila už dříve. Zdá se mi, že je to vždy najednou ten den

den, okamžik najednou otvírám branku a se psem to ani nehne nebo kouká na druhou stranu co se děje, zrátka je tu stáří, pes méně slyší, oko už není tak jasné.

Takže si vyrazíme s autem na houby do lesa, potulejeme se lesem, hub docela dost. Zajdu kousek do křoví a když vyjdu Falko nikde, volám na Janu, že není a ona odpovídá tady je. Jdu k nim a když dorazím

ptám se " A kde?" , teď tu byl povídá. Voláme a je tu snámi jen Bára a odpovídá nám jen šustění listí.Po chvilce se rozdělujeme já jdu k autu do kopce a jana s kopce do vsi. Slyšíme štekat i psa, ale jsou tu chaty i když...

Cestou se mi honí v hlavě co jestli ho nenajdeme, budu muset object myslivce v okolní vsí, aby mu nic neudělali, snad tu jsou normální, zkouším i intuici a vypadá to, že vše dobře dopadne, ale panika mě t

též ovládá. Dojdu k autu a pes nikde, nečeká u auta. Zajdu ještě kousek za auto do lesa a v hlavě mi běží co teď? Ani Jana nevolá, že by ho potkala. Vyjdu znovu na cestu před auto a vidím tan nejhezěí

obrázek Falko "valí" do kopce, opravdu valí nebo jak to nazvat tak srdnatně a udatně spěchat co mu ve svých 12,5 letech síly stačí. Zřejmě tam někde, když jsme volaly ležel vedle nás a nereagoval a 

když jsem se otočila šel za mnou a já koukala spíš do lesa do stran než, abych se otočila. Jana už došla do vsi pěšky a my dojeli autem k chalupě na stejno. Další dny žádný les, jen louka.

Druhý den nás dojela navštívit Jitka s dcerou, tak jsme ji povyprávěly. Takže pokaždé se děje něco.

17. 6. 2017

Vracím se do roku 13, abych konečně splnila sliby kamarádům a známým co se všechno stalo. Já osobně vnímám třináctku jako velmi pozitivní, ani s pátkem třináctého nemám žádné potíže. A s odstupem těch čtyř let byl to rok velmi pohodový.

Po červencovém bivakování na chalupě jsme se vrátily i v půli srpna. Nejprve při cestě pro Janu jsem přejela odbočku do jejich vsi a přijela o půl hodiny déle, protože odbočit není kde a otáčet se nebyl k vzhledem počtu prázdninových výletníků na silnici dobrý nápad. Takže po zvolání Jany kde jsem, že při čekání už nedobrovolně vyplela celý záhon, jsem šla s pravdou ven a to jsem neměla dělat. Hned mi jako neřidič začala vysvětlovat, že odbočit jsem mohla do protisměru, marné bylo vysvětlování, že tam bych se asi za chvíli střetla s jiným autem. Někdy mám pocit, že bych ji musela praštit, abych umlčela její zcestné teorie, že tudy opravdu jet nelze. Po přiložení zavazadel jsme se pokoušely zavřít kufr od auta a vůbec nám to nešlo, nakonec se nám povedlo zaklapnout. Sednu za volant a čekám, že to samé udělá Jana, ta se však ohýbá dopředu a vzad a pusa od ucha k uchu. Gestikuluje, že ona si nesedne a ať vylezu i já. Nevím jak je to možné, ale kufr nám nešel zaklapnout, protože jsme do něho ke třem psům zavřely dvě silné větve od tůjí, do kterých vždy couvám . Dodnes nechápu, že jsme si toho ani jedna nevšimly.... :-). Na chalupě jsme mimo jiné odvezly velkou hromadu dřeva, aby tam mohl přijet nějaký domluvený chlápek porazit strom, který ohrožoval střechu chalupy i sousedů. Strávily jsme vožením dřeva při čtyřiceti stupních skoro celý den. Ráno přijel chlap s vysokozdvižným jeřábem a rozčílili ho tři prkýnka daleko od stromu. Vyvezl plošinu a za 10 minut nám přišel říci, že mu z toho stroje něco teče. Dobře věděl, že dělat nic nebude už před tím, proto ta fraška kvůli třem "třískám". Tak jsme si hned udělaly za odměnu výlet do Milevska. Pesany jsme venčily na louce, chodily do lesa, koupaly v řece......

V půlce týdne jsme se usnesly, že pojedeme na rybník Hejtman navštívit Honzu. Napekly a navařily a hurá za Honzou. Trefily jsme se do týdne vodníků a bylo to nádherné. Už před sobotou jsme je potkávali ve městě. V sobotu večer hráli v kempu Rybníkáři a když byla tma vydal se průvod vodníků městem a u vazby za světla měsíce naskákali do vody. Moc hezké, hlavně i pro děti, odpoledne se na ostrově hrála pohádka. Výzkumnická chatka Nataša je 10m od břehu a při vedrech co panovaly nebylo jak užitečněji strávit dny. Tentokrát jsme sice pejsky nechaly doma, ale užívali jsme si s Honzíkem jeho výzkumu, večerů při ohni, pití mojita a pojídání pizzy po horkém dni při zapadajícím slunci.

Týden jsme se ponořily do pracovních povinností a po týdnu odjely do Chorvatska na ostrov Pag.

Ostrov Pag je jeden z největrnějších ostrovů. Na ostrov se dostanete buď po mostě nebo trajektem. Pokud hodně fouká most se zavře a nejede ani trajekt. To se nás ovšem netýkalo. Užívaly jsme si dnů plnými doušky, po dni stráveném u moře, koukaly z terasy při vínku na zapadající slunce, nebo si zašly do rybářské restaurace a samozřejmě navštívily Plitvická jezera. Dokonce se s námi líbilo i Blance i když jsme měly asi někdy otázky trapných padesátek.. Jediná komplikace byla cesta zpět. Protože byl poslední týden prázdnin a všichni se vraceli, dostaly jsme se do příšerné kolony, ale i tohle patří k zážitkům..

 Rok 2014 a mord slepice

Zase jsme se sjely po roce. Já si v duchu říkám, že už se nemůže nic stát. Vybalujeme, vyndaváme potraviny a tak. Sebastián, který s námi přijel bere hned sekačku a seče dvůr i před. Jana na mne volá, že tu máme myši a já se kochám knížkou fotek z Chorvatska, kterou nám nechala Blanča udělat a říkám, že tu jsou ještě nějaké zvuky, co tu je ještě za zvířata? V tom Séba křičí ona sežrala ptáka, otočím se a Rasta má plnou hubu peří, jdu ven, že na dvoře zakousla ptáčka . Ve vratech hřímá chlap a v ruce slepici, že mu ji Rasta zakousla a křičí, že chce tisíc korun, v tom se podívá za roh kde leží Endy a dva psi ho rozlítí tak, že vyhrožuje, že je propíchne vidlemi. Chudák Endy, který si jen tak leží , neví proč ten chlap křičí. Ta naše prdlice si myslí, že to je zase nějaká sranda se tomu snad směje. Za chvíli přijedou holky a já jen vyděšeně zavírám a kontroluji vrata a ptám se jestli zavřely až pak vysvětluji a vítám se s nima. To odpoledne a večer to bylo hlavní téma. Byla jsem z toho dost vykolejená. Dohadovaly jsme se jestli si Rasta otevřela sama nebo Sebík nezavřel. Je pravda, že slepice chodily po silnici i k nám na zahradu. No a ten chlap je morous, který nenávidí lufťáky, protože jinak tam má klid. Na této straně bydlí vlastně sám.

Večer jsme hráli se Sebou vědomostní hry, no to bylo zase srandy....

Ráno přijela i Kristýnka s maminkou a Adélkou a šlo se na bojovku.

A panička mi řekla a už si to dovyprávěj sama, já už jsem z tebe hyn. Tak ještě večer se nemluvilo o ničem jiném než o mně a slepici. Panička se čílila, aby jí to už nikdo nepřipomínal a Jana zase, že o tom mluví hlavně panička. A já? jsem byla středem pozornosti a rozdávala úsměvy na všechny strany na čež mi panička říkala, že už jsem úplný dement. Před rokem chci zakousnout králíčky a pak oddělám slepici. Ráno přijel zbytek rodiny , zase jsem byla hlavní téma. Jen Séba mě urazil, protože to honem říkal mamince a povídá "slepice zakousla Rastu". Bylo to kvůli paničce, která mu o tom zakazovala mluvit. Panička se mnou nemluvila tak jsem šla s Kiky. Plnily jsme úkoly a najednou, že prý máme taky něco dělat my. No, my už jsme udělali , vyváleli jsme se s Endym v něčem voňavém a vůbec se nám nechtělo přijít. Normálně jsem na dálku cítila jak je panička vzteklá, to víš , to zrovna k to bě půjdu.

Už jsme byli skoro v cíli a náš předvoj volá. Jana do mobilu říká, jó opravdu, fakt, to je blbý, vzdychá a tváří se zoufale. Všichni na ni koukáme a dohadujeme co se asi stalo. Jen já Rasta si říkám, to vypadá jakoby někdo zakousl aspoň pět slepic. Nakonec je z toho zavřený Nový Dvůr, úžasná restaurace v přírodě. 

Tak už ani z kopce dolů nejdeme, abychom nemuseli šlapat nahoru. Vracíme se bez koupání a odpočinku zpět. Došli jsme domů už bez úhony, nikde jsme se už nevyváleli, žádnou slepici nezakousli,. My psi dostali večeři a všichni ostatní si na ní dojeli do Týna. Nám s Endym to bylo jedno, hezky jsme si od lidí aspoň odpočinuli. Slepicím zdar. Rasta.(máš štěstí, že to nakonec bylo za 200káčé)

ROK 2015

Tento rok jsme dorazily v trošku jiném složení. Vlaďka sebou přivezla obě dcery a jednu s klukem v břiše i když jinak tu mají chlapi vstup zakázán, ale takto se to ještě dá. Její manžel musel neodkladně odjet tak, aby byla "malá Vlaďka" pod dohledem. Vzala jsem sebou Lily a Falca. Tohle léto bylo vedro až nesnesitelné, že jsme k vodě jezdili brzy ráno, aby se psi vykoupali a vraceli se už v 10hodin zpátky. Bohužel, nám tento pobyt zkazila zpráva, že nám s Janou umřela babička. Byla už letitá 96 let, ale i tak. Takže jsme jely koupit něco na sebe. Já na pohřeb a Jana si koupila šaty na svatbu, Blanka se pak opravdu za rok vdala. Tentokrát jsme se vracely dříve.  

ROK 2016 

Tak musím říci, že si na chalupě odpočineme jak nikde jinde, ale už mám trochu obavy, že se něco stane. Vlaďka tentokrát vyrazila na kola, dorazila jen Jitka. Ve čtvrtek se Blanča vdala, Jana na chalupu odjela hned druhý den, já dorazila v sobotu. Znáte to. Na svatbě se toho moc nesní, ale pak byste si daly. Nám se tohle splnilo. Nechaly jsme si dovézt, kremolky, koláče, linecké.... Byly to nádherné snídaně, i dpolední kávičky....Navštívili jsme Židovu strouhu, lávky, Jíťa nás vzala lodí z Hluboké do Purkarce. Lodivoda nám dělal její manžel, který lodě sestavuje. Sušili jsme seno pro králíčky, jezdili se koupat, se psy do lesa, nechyběla bojovka, vše by bylo fajn. Jen jednoho rána měla Jitka telefon, že ji zemřela teta. Už před rokem jsem říkala, že se vždy něco stane...

Když jsem se vrátila domů, vyděsila mě hubenost Rasty a to už nemoc začala. I když se pak spravovala jak jsem si myslela, byla to bohužel voda. Rastička jela na chalupu v srpnu , přesto, že už jsme bojovaly, užívala si tam plnými doušky. Den předtím, než jsme v říjnu odjely chalupu zazimovat, umřela. A to jsme ještě nevěděli, že nás bude smůla pronásledovat dál. Rastík umřela v říjnu a do měsíce jsme jely s pyometrou s Iris. Vet nám za deset minut volá, že by jí nejraději uspal, je prý plná nádorů a cyst, zánět pobřišnice, nejspíš nepřežije. Nedat ji šanci? Jak bychom mohli s tímto dál žít. Odpověď zní operovat. Jakoby to věděla, bylo vidět jakou má vůli žít. Dnes je naprosto zdravá. Bohužel, nás to čekalo i u Lily a když se zdálo, že zánět pyometry bude operací "banální" a bezproblémové došlo už doma zřejmě k embolii.

Za 14 dní jedeme na chalupu  a já už mám obavy co se zase semele.

21. 5. 2017

Říká se, že čas je milosrdný a protože je ho hodně málo je to tak, přesto mě tolikrát tak srdce zabolí, že se to v tu chvíli ani vydržet nedá.

Rastičko, moje bílé zlato s černýma očima, celý tvůj život si byla plná elánu a sebevědomí by ti mohli všichni závidět. Co si vymyslela ty bylo to správné a nedala sis nikým moc do toho mluvit. Ještě skoro ve 13,5 letech ty nedělaly problém 10 a více km výlety. Stále si byla živel.

Až ošklivá nemoc tři měsíce před tvými 14 narozeninami tě zbrzdila. Až do poslední chvíle si však byla plná zájmu a každý den si vyšla na procházku. Tolikrát jsem si přála, abys zpomalila a co jsem nad tebou nabrečela, když to tu bylo. Ty si se nevzdávala a my dělali úplně všechno, snad i kotrmelce, abychom konec oddálili. Jenže on se blížil.... Tak dva týdny po tvých 14 narozeninách tě přitrefilo a to už bylo hodně zlé, ale bojovala si dokonce, rozloučili jsme se večer. Ty si přesto na mne počkala do odpoledne, kdy jsme chtěli jet k veterináři a ulehčila si mi tlo. Ty sis zkrátka všechno pořešila sama.

Chtěla jsem zlatou, měla jsem bílou,

Chtěla jsem velkou, měla jsem drobnou,

Chtěla jsem klidnou, měla jsem tryskáč,

Byla jsi jedinečná, měla jsem jedinečnou

Děkuji , že jsi tu se mnou byla.

Lilynko, princezno Rohlíkajdo (víš, že nám tu rohlíky pořád zbývají, když tu nejsi), odešla si tak náhle, nečekaně chtěli jsme ti pomoci a ty už si se na tento svět nevzbudila, bylo to tak hrozné. Dovezli jsme tě domů a ty si ve chvíli kdy si se měla probudit z narkózy, odešla jinam.

Byla si tak moc hodná, poslušná, pořád cítím jak si se ke mně tiskla, když jsme tě vezli domů jako malé štěně. Hned si u nás otekla, holt alergie na přírodu a kyslík. Bylo to však naposledy. Užívala si celá léta, řeky, lesů, polí a rybníků a město ti nescházelo ani trochu.

Jedinou tvou neřestí byly jen desítky spořádaných rohlíků a boj o ně s páníčkem, kdo víc vyloudí vyhrožující pazvuk.

Holky, tolik se mi po Vás stýská a věřte, že není procházky tam kde to dobře znáte, abych si na Vás nevzpomněla, asi už se po Vás neotáčím a nehledám kde jste, ale vzpomínka je tam jak blesk. Vždyť touhle dobou před rokem jsme byli ještě všichni  a užívali si jedno z nejhezčích jar,

asi někdo věděl proč tomu tak.

Děkuji Lilynko, nebyla to jen srst, co byla zlatá, tys byla ze zlata celá, nikdy bys neublížila ani mouše. Děkuji Rohlíkajdo, díky moje bílé zlato, za to moře lásky..... holčičky moje....

AŽ SE VÁS NĚKDO ZEPTÁ, KDO VÁS MĚL TAK MOC RÁD.........

A teď královna jsem já! (Rasta, 11 let)

Na chalupě odpočívají.

6. 4. 2015

Musím začít smutně. Začátkem března nám odešel kamarád Endy. Odešel nečekaně., ve věku devíti let. V pondělí s ním páníčci navštívili veterinu, kde dostal injekci na bolesti zad. Ve středu ráno odešel navždy. Endíku i my moc vzpomínáme. Kolikrát jsem říkala,že tě natočím jakou technikou zdoláváš schody. Byl si zkrátka i velký šoumen. Rád si se brodil vodou a nerad plaval a aby vedle našich plavců neutrpělo tvoje ego, dokázal si dokonale simulovat plavání i když si vlastně stál nohama na dně.I vaše vítání s Lily( tvou z našich nejoblíbenějších) nemělo chybu. Co potom , když jste se rozběhli loukou a předvedli vaši lambádu, kdy  se na začátku vaše boky dotkly abyste vzpápětí vyrazili tryskem vedle sebe vpřed a znovu se k sobě přiblížili a znovu se spolu zavlnili v bocích a znovu vpřed a znovu boky dokud vás to nepřestavilo bavit nebo znaveně nepadli na záda s nohama nahoru. Kolikrát jsme za vámi šly, smály se a užívaly si té energie kolem. Ty chvíle štěstí bohužel pořádně oceníme až když víme, že už nikdy nezažijeme. Tak aspoň ve vzpomínkách milý Endy.....

"AŽ SE VÁS NĚKDO ZEPTÁ,
KDO VÁS MĚL TAK MOC RÁD,
TAK VĚŘTE, ŽE JSME TO BYLI MY
A NEBUDETE NIKDY LHÁT.
PAMATUJTE, ŽE KDYŽ NÁS BUDETE HLEDAT,
NAJDETE NÁS VE SVÉM SRDCI,
JSME STÁLE S VÁMI.
AŽ ZASE PŮJDETE LOUKOU,
KUDY JSME CHODILI SPOLU
A BUDETE HLEDAT NÁŠ PSÍ ÚSMĚV, ŠTĚKOT,
KDYŽ VÁM BUDE DIVNĚ NA ZNÁMÝCH MÍSTECH,
KDYŽ SÁHNETE PODVĚDOMĚ NA PELÍŠEK ZA NAŠÍ TLAPKOU
A PRÁZDNOTA VÁM NAPLNÍ SRDCE SMUTKEM,
NEPLAČTE, ZAVŘETE OČI, NADECHNĚTE SE
A POSLOUCHEJTE NAŠE PSÍ KROKY NA DNĚ VAŠEHO SRDCE.
NEODEŠLI JSME, VE VÁS KRÁČÍME DÁL,
JSME STÁLE S VÁMI"

9. 1. 2015 Pokračování příběhů zlatých retrívrů

spící drak  12. 10. 14   12 let

Protože uplynul zase nějaký ten rok, rozhodla jsem se příběhy a zážitky s našimi psy zkrátit.

Mimo jiné jsme my ženy v roce 12 a některé začátkem roku 13 oslavily půlku života. Samy, spolu a pak všechny dohromady. Kde jinde než na chalupě. Tentokrát jsme vzaly švagrovou Olinu abychom to slavení měly kompletní. Švagrová byla přivezena k Janě a já pak vyzvedla a jelo se směr pohodičce, ohníčkům, dobrému jídlu a pití a to vše odehrává v tichu té "naší" zádumčivé krajiny... les, řeka, louky, pole. , no jo i ty kopce tu jsou pěkné.

V autě po cestě Jana vypráví Olině příběh štrůdl a Lily. Olina už ho zná ode mne přesto trpělivě poslouchá. Nemůžu opomenout některé rozdíly, ale i mé pocity, takže Olina má o program po cestě postaráno. Já si v duchu říkám, že už se teď nemůže nic stát a vše proběhne v klidu. Pře chalupou vyskočí Rasta ladným krokem a hrr na dvůr, slyším jak Olina říká, ona tam vletí jakoby to tu znala. Jo zná, pomyslím si, byla tu na podzim. Jenže... Během chvíle je shluk kolem malé bedýnky, děti, jejich rodiče.... Rasta po rychlé obhlídce dvora zakotvila u zakrslých králíčků. Bylo to jak když babička s dědou tahali řepu. Rvali jsme Rastu od nich, vím dobře, co má za sílu. Když už se zdálo, vyškubla se a hubou nadzvedávala bedýnku. Kolikrát už se mi zdálo, že už je má... Dala jsem ji držet za chlupy Olině, že si dojdu pro vodítko. Já nevím jestli se smát nebo bát, ale když běžím s vodítkem vidím jak Rasta sebou trhla, aby setřásla mouchu co jí čechrá chlupy, Olina nebyla na její sílu připravena odlítla od Rasty směr Martin (syn Jany) a toho povalila. Nevíme, raději jsme se netázaly co Martin, ale Olina byla celkem spokojena. Přijela oslavit padesátiny a skolila třicetiletého mladíka takže to by prý šlo.

Králíčci byly přeneseny na zahradu. Bedýůnku která po nich zůstala nosila Rasta na hlavě protože měla malý otvor a jak tam strkala čumák uvízla ji na krku. Párkrát jsem ji to sundala, ale ona když chtěla poradila si sama. Ještě ten večer děti odjely i když měly zůstat, ale za dva dny se vrátily a užily si snámi zbytek volna. Výlet do Nového Dvora, kde se konala první lesní bojovka ve kterých každoročně pokračujeme.

V průběhu léta jsme na chalupu vrátily ve složení Rasta a Lily. Předtím byl Falouš a Rasta. Falco byl hodný takže jakoby ani nebyl- chudák. Až na to, že když si ho Jana vzala na procházku na louku a já byla na dvoře as nídala ozval se za vraty hlasitý úpěnlivý štěkot a za vraty Falouš, za chvíli přiběhla uřícená Jana, že když ho odepla z vodítka vzal nohy na ramena a zpátky k chalupě. Tak ten jeho štěkot znamenal Pomóc, chce mě ukrást. Už se nám to stalo, Falouš zkrátka chodí na výlety jen s členy rodiny. Má o sobě nadhodnocené mínění, nebo v každým (i v příbuzných ) vidí zloděje psů.

Takže s Lily a Rastou jsme se hned ráno vypravily na louku. Od posledně byla tráva vysoká, protivně šlehala do nohou. a kousala hovada. Tak v půlce, že se otočíme a vzdáváme to. Lily se však nese s ježkem v hubě. Nevím jak to dělá, ale ona jediná ho vezme do huby neřve a nedoráží na něj. Vyplivla mi ho pod nohy, nic mu neudělá. Bohužel, jsem zažertovala, že je hodná, že jsme ještě nesnídaly a ona nám snídani ulovila. Trvalo snad dvě minutky Rasta vlítla do nepropustného roští a začala šíleně ječet, řvát, nevím jestli tam ježek byl nebo simulovala též lov snídaně, aby nebyla pozadu. Ječela, štěkala, my volaly, řvaly, Jana se dokonce pokoušela do křoví dostat, marně. U toho si nás smlsly všechny hovada co tam byly, kdyby měly sluch tak bych se nedivila, to byl zas virvál. Jana se mně ptá jak dlouho jí to bude bavit. Běží mi hlavou jestli tam budeme ještě chvíli tak nohy už budou sežrány hovady. Posílám Janu s Lily a Endym domu a že já tam zůstanu. Napínám hlasivky do nejsilnějšího zvuku a po dvvou zařváních se vynoří Rasta hubu od ucha k uchu, "Snídani jsem sice neulovila, zato ten ježek určitě ochluchnul, jsem taky šikovná ,že?!

Pokračování příště...

17.5. 2014 V popředí Jitka, která se raduje, že je v Pašovicích a ne v Egyptě

Rok s rokem se sešel  a my opět vyrážíme na chalupu. Ne, že bychom nic kromě toho nepodnikali , ale tohle mi nějak více vždy utkví v paměti. Tentokrát s námi má pobýt i Jany kolegyně a kamarádka Vlaďka a taky její sestřenice Jitka. Ráno v deset mám sms zprávu Milouš( rozuměj auto pežot) je otočený čumákem dopředu a já už jsem skoro sbalená.  Jakub mne a psy veze k Janě a tam podle plánu máme přesednout do Milouše a jet směr chalupa . Je pravda, že jsem měla vzít jen Lily , ale Falek tak smutně koulel očima, že mi to nedalo. Jana hned namítá, že se všichni do Milouše nevejdeme a trvá na svém, že Falco odjede zpátky domů s Jakubem. Falouš  mi sedí u nohou a teď doslova vyděšeně koulí očima, že on na výlet nepojede. Je mi ho hrozně líto a trvám na svém, že pojede taky. Mezitím já vyndávám věci a potraviny z auta, Jana nosí věci a potraviny, dohadujeme kdo toho má víc a proč, zadní sedačky jsou naložené skoro ke stropu, Jana zase zpívá písničku že ve vsi není krám a všechno se tam musí dovézt. Jako bychom nevyrostly ve vísce u naší babičky, kde jednou do týdne přijel " pojízdňák" a všichni jsme přežili bez následků. Jakub sebou Falca domů nechce , ten už mi na noze leží celou vahou a kdyby mohl tak by se přisál nepustil. Nakonec Jana ustupuje dvoum podle ní velkým psům, Falco Lilyly jsou v kufru, zadní sedačky plné, podlaha vzadu plná, Jana s Endym pod nohama vepředu ještě trošku prská, že jestli nás chytnou policajti, myslím, že by jim tolik nevadili psi v kufru , tak jako všechno to vzadu kde není vidět zadním oknem. Ještě, když mi sdělí, že budeme muset vzít benzín si myslím, aby nám to dlouho netrvalo, protože v tom autě je snad padesát stupňů. Jen už vyjet se staženými okny a bude líp. V tom zase vytáhne nějaký papír, že na tom je kód přes který se auto startuje. Jen v hlavě mi blikne zoufalé pomóc, nahlas nic neříkám. po zadání mi oznámí, má ti to svítit zeleně a ne červeně, zkouším ještě 2x. Pak zasedne Jakub a motor jen vyčerpaně zavyje a umře. Autíčko už něco zažilo, tohle je však v háji baterka. Mezitím se Jakubovi podaří zavadit o ovladač stěrače a ten udělá na zadním skle SYSá SSSSÝÝÝ Lily za hlavou ta se natolik vyděsí, že skáče na zadní sedačky a trefuje se zrovna do upečeného štrůdlu, půlkou těla je v kufru a předníma nohama v tom závinu. Jana to ihned zmerčí , otevírá zadní dveře a rve Lily ven ze svého výtvoru, který má nachystaný pro pozvané chalupářky. Je pravda, že to vše trvá vteřiny , ale v té chvíli to vždy vypadá jako věčnost. Měla jsem strach, aby Lily nezlomila nohu, protože ten urputný výraz se semknutými rty vidím pořád. Až na chalupě jsem jí řekla, že jsem měla o Lily strach, dotčeně odpověděla, že jí nohu nelámala. Lily vyskočila a začala lítat po ulici( je slepá, ta ulice asi jen šest baráků), byla opravdu vyděšená, přidal se k ní  Falco, kterého jsem už taky pustila z kufru. Jen jsem poznamela, že ti sousedi si asi o nás musí pomyslet. Jana mávla rukou, že se tam všichni znají a jsou stejně v práci. Pak jsme všechny ty věci přeložili do našeho Forda, psi všichni se pohodlně vešli do kufru a požádaliJakuba , který už chtěl několikrát odjet, protože tušil...., jenže já také tušila..... Měl obrovskou radost, ale moc neodporoval. Myslím, že už nikdo neodporoval. Jen Lily si iv kufru sedla na chudáka Falca, aby jí zase něco nechtělo sežrat.

Na chalupě už vše probíhalo v klidu. K večeru jsme psy vyprocházkovaly za chalupou. Večer při vínečku ještě měla Jana obavy jak vezmou takhle velké psy holky, což se stalo obavami lichými. Jetšě vysvětlení, původně měli v rodině Jany vždy trpasličí jezevčíky, k bíglovi Endymu přišli tak, že ho dostali od mladých a Jana se zhrozila, že budou mít velkého psa. Takže ti naši jí připadají spíš jako koně.

Druhý den dopoledne přijely holky a čtyři dni odpočinku neměli chybu. Jitky "mladá" měla také retrívra. Také byl součástí rodiny, takže za jejím synem jezdila i s ním, bydlel u nich bytě a taky jí tam sem tam něco sežral jak je u retrívrů zvykem. Už si ani nepamatuji jak to dopadlo se štrůdlem nejspíš byl také sežrán, ale námi. Další dny se odvíjeli v klídku a pohodičce. Nescházel výlet lesem do Nového Dvora, koupání nás i psů, jídlo v místní restauraci, za zmínku stojí sousedů krytý bazén, který nám byl k dispozici. Mně osobně začínal den venčením všech psů na louce za zahradou, protože jsem první vstávala. Jinak pro nás to všechny to byla idylka. Ráno jsme zavítaly k sousedům do bazénu, pak po bohaté ranní snídani  výlety ze kterých jsme se na chalupu vracely až večer. Jeden den jsme se rozhodly, že pojedeme do Písku do staročeské restaurace, popravdě já remcala.  Ráno při koupání v bazénu jsem slyšela od nás štěkat psy, jana s Vlaˇkou už snídaly tak jsem si myslela, že asi někdo jde okolo. Je pravda, že štěkali dlouho. Až když jsme přišly od sousedů a ve dvoře byli dva cizí chlapi jsme si vyslechly zase historku. Martin syn Jany si objednal kamarády na nějakou práci na chalupě. Asi jim řekl, aby přijeli ráno , aby nás tam ještě zastihli. Jana ale nic nevěděla. Takže my se rácháme u sousedů, Jana s Vlaďkou si s nídají vzadu na dvoře , všechny slyšíme, že psi štěkají u vrat, žádné z nás to nepřipadá divné. Nebo asi tak, my s Jitkou si nebudeme kazit tu úžasnou koupel v bazénku aJana s Vlaďkou nebudou přeci vstávat od snídaně pod širým nebem. Mezitím má Martin do Českých Budějovic telefon." Zavři si psy", protože se v noci vrátil z Rakouska a mobil ho právě probudil, moc nerozumí. A ptá se jaký psy? No, zavři si psy nechtějí nás pustit, vždy když otevřeme vrata letí k nám a my se jich bojíme. Martin se rozhlíží po bytě a tuší, že někde spí jejich kilový jork. Už mu to dochází a povídá to je jen našich bígl, nic nedělá. Na druhém konci je jich tu víc a jsou velký(zase velký psi). Nakonec volá Janě a říká vy tam máte ňáký psy? My když už jsme se vrátily z bazénu, byli chlapi už na dvoře(nesežráni) a psi se povalovali kolem.                                                                   Nakonec zdrávy došly i když  zmoklyzmokly             

nN

Nakone zdrávy došly i když zmokly....

Sice jsem remcala, že do Písku nepojedu a nebudu  poslouchat pokřikování, ale nakonec se dalo do deště a Vlaďka říkala, když všichni tak všichni, říkala babička......A zase se to opakuje. Jana už tam několikrát byla a z náměstí, že tam trefí. Takže jsme šly samozřejmě na druhou stranu, pak využily místního pának orientaci, ještě jsme zmokly. V restauraci bylo plno, jen jeden stůl a to na chodbě, no stůl, lavice, na sezení špalky, na zemi sláma, kdo tam byl, ví. byla mi zima a pořád jsme nevěděly jestli zůstat a já nejvíc remcala., že tam tedy nebudu až šel kolem mladej číšník a povídá " tak už si sedni ochechule jedna, musím říct, že jsem se tak lekla, že jsem k tomu stolu zajela jak fretka. Pak už jsme se jen smály a dělaly s obsluhou blbiny. Při placení Janě mladej řekl naval důchod , sprosťák, no nebýt toho prodloužení od těch..... tak už jen, roček, dva. Nakonec se s námi loučil slovy až zase něco nakradete přiďte. A my za rok opravdu přišly zase. Volno uteklo jako voda, ale my i psi jsme si ho užili. Nejlépe to vyjádřila Jitka, když poslední sluneční ráno v bazénu se mně ptá " a dovedeš si představit, že si teď v přeplněném bazénu někde v Egyptě?... Já ne, já  mám Jižní Čechy a ten klid tady ráda. Foto později

16.3.2014 Co pořád děláme, že se neozýváme?

Znáte to, člověk míní , osud mění. A opravdu ten čas letí jako splašený. Říkám si konečně něco naťukám, potom to odložím, že ještě potom a teď už určitě, no a tři roky jsou pryč.

Tak v kostce máme se a hlavně ti čtyřnozí dobře.

Jak jsme začali jezdit na chalupu.    

Matematička Libuška

Po roce slovo dalo slovo a my se poslední týden v červenci vypravili opět na chalupu. Od pondělka tam byla Jana s bíglem Endym a my dorazili ve středu se mnou Falouš a Lily. Jana nás chtěla pohostit rybami přímo z Norska a prý, že byly pořád zmrzlé, nakonec to byl chudák krab. Ryby se vyndaly dodatečně a večeře na ohýnku s vínkem ve vesničce na skále, mezi lesy a jihočeským nebem musí snad každého pohladit po duši. Hlavně dneska při vší té honičce a stresu. Muž, který mě dovezl už dávno odjel a my pořád měly co povídat a vzpomínat na naše úžasné dětství a probírat co nám ten život přinesl. Bylo krátce po půlnoci, když se za vraty ozval nucený kašel, nevíme jestli nás přišel strašit místní podivín nebo některý z místních šesti obyvatel má rád ve vesnici absolutní klid. Vůbec nás to nerozhodilo ani nepokazilo ten klid co v nás zavládl a ještě asi hodinu měly co tlachat. Psi měli ustláno na dekách v chodbě a otevřeno na dvůr. Jen Endy si vylezl po schodech do postele. Ještě se mi nepodařilo  ho vyfotit při jeho výstupu. Do půlky schodů jde normálně čelem, pak se obrátí zadkem vzhůru a hlavou dolu a šteluje si prdel a vystupuje po zadu, což vypadá velmi legračně , ale i nebezpečně. Holt každý máme tu svou techniku.

Ráno bylo pod mrakem, ale vycházka do lesa a k řece nechyběla.Psi se vyběhali a vykoupali v řece. Až na to, že  Lužnice by tu mohla být o hodně čistější byla spokojenost na obou stranách. Po návratu na chalupu propadla Jana pocitu, že pokud nedojedeme do šest km vzdálených Chrášťan zemřeme bídným hladem. Nebylo zbytí, nepomohlo poukázání na spíž kde bychom určitě i měsíc vydržely se zásobami. Bylo mi přiděleno kolo- závodka, které mi už v pondělí nechala přivézt jejich Ivecem. Sotva jsme vyjely za ves začalo pršet, nic platné to je jen "babka" a tu jsme přečkaly v čekárně na zastávce. Pak už jen vzhůru kopce, které na rozdíl od našich rovinatých rodišť tu už jsou. Zkrátím to. Dodnes se mi posmívá, že jak jsem zmerčila cestu z kopce ihned jsem se jí vydala a ona měla co dělat mě dohnat, abychom ho nemusely šlapat zbytečně pak nazpátek. Cesta zpátky byla náplastí za ty útrapy, obtížena nákupem  jsem sjížděla kopce rychlostí kterou bych při pádu zcela určitě nepřežila. Tak když má někdo v půli života 50 kilo a sladí jak zjednaný tak aspoň z toho kopce, že mu to jede pomaleji. Měla jsem strach co ti naši psiska, ale vypadali spokojeně, věřili, že se jim vrátím. Večer jsme zakončili cuketou s houbami a vínkem a mně bylo zase blbě od žaludku. To vždy, když jím něco s Janou. Má asi kachní žaludek. Ještě, že tam měl její manžel Jany prášky na žaludek. Už jsem si zvykla ho používat vždy, když jsem s tebou Jani. , tak měla

Další den jsme se lesem vydaly do Nověho Dvora. Psi se vykoupali v pískovně a my pak si došly na oběd do místní restaurace a odpoledne se vydaly zpátky. Na zpáteční cestě už skoro před vesnicí říkám " co to tu tak hrozně smrdí?". Vzápětí mě se kolem mne přehnala Lily a bylo nadevší pochybnost, že je to ona. Lilynko kolikrát se ti to ještě povede, zatím vždycky, jakto, že si ta místa i po roce pamatuješ a neomylně k nim míříš. Sprcha z hadice tě pak nikdy nemine. Večer jsme zakončily zase ohýnkem a opět našimi vzpomínkami. Další den jsme ještě stihly dojít do lesa na houby pak už jen zatažená obloha, déšť, déšť..... Odpoledne jsem stejně musela domů.

U Libušky na chalupě

Po měsíci dalo slovo, slovo a my s Janou se domluvily, že vyrazíme na víkend na výlet. Jedna slečna mě zvala k nim na chalupu podívat se na naši Libušku. Vyjely jsme dopoledne v sobotu, celý týden byla velká vedra. Teď jsme ujely 50 km, začalo foukat a ochadilo se snad o dvacet stupňů. Zastavily a začaly se převlíkat do teplého. Zároveň koukaly přes louky a řeku na střechu chalupy. Je neskutečné jak blízko je to vzdušnou čarou a kolik km je to vzdálené. Na zahradě chalupy je místo kde je tento výhled zase na opačnou stranu. V tom jednom místě vydržím stát a koukat tím směrem dost dlouho. Je tam nějaká pozitivní energie, či, co.

Cesta nám utíkala fajn. Cestu na chalupu jsme na dvě ženské zvládly na výbornou. Byly jsme pohoštěny a ještě jednou děkujeme. Vyprávělo se a když se prozradilo, že i ti naši psi něco sem tam sežerou prozradila nám maminka Anežky, že medailonky kterými nás hostí měla v puse Libuška, která maso sebrala v kuchyni a pak s ním utekla na zahradu a paničky ji tam honily, aby maso vrátila. Nějak jsem zapomněla, že jsme sebou vezly i Rastu a Lily, které se s Libuškou rychle skamarádily. Rasta sice objevila kocoura a ten ji zajímal víc, byla jsem ujištěna, že by si ji ale srovnal.

V plánu jsme měly ještě jednu návštěvu asi 25 km odsud tak jsme se rozloučily a vyrazily. Tam se Rasta trochu předvedla. Jana vystoupila s Rasticí a Lily. A já jela přeparkovat. Ony vešly do zahrady dolem. Sotva jsem se rozjela uviděla jak létají slepice v povětří, objela jsem zahradu a uviděla zase husu v povětří. Teda měla jsem nahnáno. Ale znamená to jen hele tyhle zvířata doma nemám a jak pěkně lítají, když k ním běžím, to je zábava. V domě zase objevila kočky a u nich se jí líbilo, že zase před ním skáčou do výšky. Za chvíli už byly fenky v domě a ostatní zvířata venku, což se Rastě moc nezamlouvalo a pozorovala ty zajímavá zvířata oknem a hlavu si mohla ukroutit. Nelinka pak šla ukázat Lily zahradu. I Lily pak zasedla před kurníkem a koukala na slepice jako na mimozemšťany. K večeru jsme se vydaly domů. Chtěly jsme původně přespat někde v kempu ale opravdu se ochladilo. Domů se nám moc nechtělo tak Jana zavolala jestli je volno na chalupě a bylo. Ještě musím napsat, že nedá se říci, že zabloudily až skoro doma v Písku. Vím, že musím na konci Písku odbočit. pořád sledujeme ty cedule , všude velké cedule a co myslíte ta malá byla ta odbočka. Co tam bylo povídám Janě, že máš odbočit opáčí. Snad bych to i stihla, ale bylo za mnou auto. To jsem riskovat nechtěla. Tak jsme ujely ještě 15 km a zjistily, že už tam žádný sjezd nebude a vrátily se. Následkem toho pak chtěla Jana odbočit k Tescu, že prý určitě jedeme blbě a že tam byly jednou s Blankou a jely tudy. Už jsem byla tak zblblá, že mě vyděsila ceduele Vodňany , nakonec jsme se zeptaly na pumpě a jely jsme dobře. Psi se vyvenčili, sice už se jim už do auta moc nectělo. Asi si říkaly kam nás ty dvě dovezou. Nakonec jsme s pomocí boží v jedenáct v noci stály před chalupou. Jana popadla mapu a začala tvrdit, že jsme mohly jet ještě na Milevsko jak ona chtěla. Když jsem to vyprávěla muži, že chtěla Jana jet pořád k tomu Tescu, jen laxně poznamenal tak měla asi hlad.... Nakone se ukázalo, že ani s Blankou u Tesca nebyly. Za to strašně ráda naviguje, sedne si dopředu a řekne já to tu znám. Pak to probíhá tak, že jedeme vždy na druhou stranu a pak jen poznamená aha ukazatel jako kr..va. A že se nenudíme Jani, viď.

V neděli dopoledne jsme jely autem DO Nového Dvora, kde jsme si užívaly sluneční paprsky posledních srpnových dnů fenky se ráchaly ve vodě a podhrábaly břehy za účelem vypátrat aspoň jednu myš.

K večeru jsme sbalily a vydaly k domovům bez kopců.

O tom jak jsme stěhovaly na chalupu zásobu pro půl regimentu a Lily skočila do Janinýho štrůdlu, jak Rasta málem dětem zakousla králíčky, a jak se nám podařilo do kufru ke psům zavřít skoro celý strom, jak Lily přinesla ježka a byla pochválena, že ho nezakousla a Rasta chtěla být také chválena a našla si proto svého ježka a nás pak málem sežraly hovada a ještě dalšího snad brzy

Dobrý den,
prajeme stastny novy rok 2011 tiez.
V prilohe nejake fotky Falca, uz ma lavinovy kurz a bol aj v akcii zachranovat pod lavinou. Kazdy ho tu v Tatrach pozna.
Ak budete nahodou niekedy na Strbskom Plese, urcite sa u nas zastavte na kafe.
Ondrej a Kristinka

Sunny a Bella slaví narozeniny

Konečně plním sliby našim kamarádům, známým, kteří se neustále ptají, co děláme. Začnu smutnou zprávou,ale tak už to v životě chodí. Dne 7.1. 2011  zemřel jezevčík rodičů Ronek, bylo mu 16,5roku. Také naší Norince se začíná už projevovat stárnutí,ale stále ji to dobře běhá a chutná jí a trochu hluchá byla v podstatě celý její život, je to přece paličatý jezevec. Takže doufáme, že v květnu s námi oslaví 15 narozeniny!

Druhá zpráva je, že je Rastička od října po operaci pyometry. Sice jsme doufali, že se nám to vyhne, ale což, všechno dobře dopadlo, tak žádná tragédie to není. Pořád však zastvám názor, neřezat do zdravého zvířete bez důvodu. Teda, ale dílo to s ní bylo. Myslím, že jsem okamžitě poznala, že není ve své kůži, byla unavená, neveselá, sice žádné nadměrné pití, ale ona to nebyla. Ohlásila jsem nás na veterině a vyslovila podezření na zánět dělohy. Jakmile jsme však na veterinu přijely, nebyla by to Rasta, aby tam nepředvedla divadlo. Po vstupu do ordinace se zeširoka podívala doprava a doleva, zda snad se tu něco nezměnilo u toho se řechtala na plnou hubu a divoce mávala ocasem, nějací lidé vyšli z vedlejší místnosti a těm zase podávala packu, aby se představila. Veterinář s údivem hleděl na toho "nemocného" psa a pravil, že takto fena s pyometrou nevypadá a že jí evidentně nic není . Okamžitě jsem oponovala, že jí nezná a ať jí prohlédne a trvala jsem na sonu, protože to vypadalo, že nás snad z ordinace vypakuje. Po sonu uznal, že zánět tam je a je trochu chycený i močák. Dostali jsme injekce antibiotik, že to akutní není. Bohužel zlepšení nastalo vždy jen po ant. a to na chvíli. Tak jsem po třech, čtyřech dnech volala, že to nikam nevede, žádné zlepšení, fenka začíná být spíš horší a že jedeme rovnou k operaci, museli jsme sice počkat po objednaných operacích (všechno pyometry, prý to ještě nezažil, co se děje). Musím říci, že den kdy ji už bylo hodně blbě a šla na operaci musela z vesela přivítat všechny zákazníky a až potom se odebrala vždy na pelíšek(který měla výjmečně v místnosti kde stříhám). Večer kdy jsme dojeli na veterinu jen na dokreslení situace napíši, že se mě vet zeptal !" A doma byla špatná, jo_??. Po otevření mi vet sdělil, že ji opravdu muselo být hodně blbě a bylo dobře, že jsem trvala na operaci ještě týž den, ale nad temperamentem Rastičky kroutil hlavou. Taková je naše Rasta. Rekonvalescence proběhla velmi dobře . Trochu bylo vidět, že se s tím vyrovnává psychicky, spíš jak fyzicky.Déle jsem z toho bylo rozhozena spíš já, protože jsem až dodatečně dostala strach, co kdybych čekala až jí ant. dopíchám a teprve jsem pochopilavýznam rčení, že doktoři nemají operovat své blízké. Tentokrát jsem z té důvěry od veta byla špatná snad tři měsíce.

V téhle situaci dala u našeho veta zkontrolovat její a "naše" holky i Míša Vachovcová. Udělal jim sono, vyšetření moče, vyšetření krve, vše mají v 5 letech naprostém pořádku. Jen Belinka dostala prášky na mírný zánět dásní , no a trochu spolu s Míšou pořešili dietku(asi jsou po taťkovi). Rastík má zase už svou ideální váhu. A také má samozřejmně srdíčko, ledviny a vše ostatní naprosto v pořádku.

Jinak je už vše v normálu. Ke stříhání pejsků, rozvážíme s nejmladším zásilky, dopisy, noviny, katalogy atd. Sice si přivstaneme, ale pak máme celý den pro sebe a to je moc fajn. Můžu si pejsky objednat jak potřebuji a musím říci, že v listopadu a v prosince to byl po všech stránkách šrumec. Pejsci chtěli být krásní a všichni si chtěli něco poslat. Další výhoda je, že s námi můžou do práci naši psi. Nejvíc to oceňuje Falouš. Strašně rád se vozí autem, takže si to užívá. Sice jezdí tak dva dny za sebou, pak si naordinuje odpočinek. To čeho se však účastní každý den je kontrola tiskovin, které nám přiveze dopravce Milan, na to dbá pečlivě a dohlíží okem ostřížím. Také Milan se nejdříve zdraví se šéfem Falkem a až potom jsme my.  Musím Falouška pochválit, sám už jde napřed do baráčků kam se doručuje a to si zapamatoval snad za první dvě jízdy. Jezdíme samoty a různé zastrčené vesničky, někdy přijdou zásilky i mimo trasu a protože tu všude vedou asfaltky (a udržované!) mezi lesy, je to úžasné pro nás všechny. Falouš se proběhne po zasněženém lese, protože tyto zásilky mimo trasu jezdíme odpoledne a nechvátáme a já obdivuju všechny ty stavby, hájenky, co tu postavili Schwarnceberkové, jsou to nádherné stavby rozseté po lese. V těch zasněžených lesích, kdy jsme křižovali táborský, budějovický a hradecký okres to nemělo chybu, co mi však nejvíce vyrazilo dech byl nádherný dům z anglického venkova ve vesnici o pěti rozpadlých barácích. Takže asi tak, zatím nás to moc baví, rádi doručujeme hlavně do odhlehlých míst, kam konkurence, monopol na doručování, odmítá jezdit a háže celé vesnice do jedné schránky a to ještě naší. Takže doufáme, budeme brzy tento monopol nahradit jak nám vtloukají na školení, ale pod vedením našeho Falouše to si myslím, že se to opravdu brzy podaří a já za sebe musím říct, že to ježdění po těch jihočeských prdelkách mám moc ráda.

Také děkuji všem co mi volali, když napadl první sníh, první náledí, za všechny Míše Vachovců, která chudák volá nejčastěji. Moji rodiče volali sice jednou, ale s tím, že je to samozřejmé a že to zvládnout musím, můj muž co by volal, když nás pokaždý vidí doma, když přijde....... Jen včera jsme na tom náledí jsme se váleli po zemi, ujít pár metrů byla daleko větší fuška než ujet autem. Všichni kdo jsme vyrazili do terénu minimálně jednou padli. Jo a srnky nevbíhají pod auto ve volné přírodě, ale v prostředku vesnice, naštěstí se nic nestalo.

Míšo také moc děkujeme za dort pro Rastičku a příště se těšíme na tvou výrobu, takže šup sem z fotkama z narozek holek.

Trochu také o Lily a Iris, jsou to věčné kamarádky, furt se olizují a mordují a Lily by sežrala snad metrák rohlíků!

Další až na jaře , po změně stránek.

5. 12. 2010

Co se u nás událo a jak nám Faloušek pomáhá při rozvozu bude doplněno později

12. 8. 2010

 Zítra se mi vrátí Honza, to zas někam vyrazíme a pak budeme psát do věděckého časopisu, já budu spát pod stolem a kdyby Honzík potřeboval poradit, žádný problém, jsem vyškolený ekolog! Tak zatím haf!

11.10. 2009

15.9.2009

  23. 7. 2008
 Po dlouhé době jsme se se rozhodli, že tento víkend nestrávíme doma. Vyjeli jsme k vodě plavat a trochu "zachraňovat". Rasta se úkolů zhostila s nadšením pro sebe vlastním. Docela mě překvapila jak všechno rychle chápala. Bohužel u Falca jsme po ránu nějak špatně začali.. Slova pronesená mohutným hlasem ještě většího instruktora "kde je pochvala" určená Ondrovi vztáhl Falouš na sebe. Pak odmítl oranžový aport a museli jsme začít klackami, odpoledne už se však nechal ze stresu postupně vytáhnout a docela pěkně též cvičil, potápěl se pro kroužek atd. V neděli byla Rasta stejně nadšená jako v sobotu, což se u Falouše říci nedá. Stres už tam nebyl, jen se obyčejně na to vykašlal, prostě z něho přímo čišelo, že s ním nehnem, žádné pískání, poskakování ho neobměkčilo. Umanutý jako beran. Pro nic za nic asi se v tomto znamení nenarodil. Viz foto: Falouš zalezlý v křoví. Prostě ani pes není stroj. Odvezli jsme si mnoho poučení a cenných rad a byl to docela hezký víkend. Bohužel spoustu hezkých fotek(jako potápění psů pro aport, tahání tonoucího atd) jsme v tom fofru nafotit nestihli. Máme však docela pěkné video a to zas musím přemluvit Jakuba:::::, snad to o víkendu zvládnu....

Na zpáteční cestě jsme se setkali s naší Bessynkou, ukázala nám chudinka dvakrát zraněnou nožičku, jednou od vlčáka a nehojící se rozřízlé bříško, konečně našli veta, který jim snad pomohl. Fotky Bessynky jsou v druhém foťáku a do počítače se musejí upravit, tak se snad páníčci na nás nebudou zlobit, že tam zatím nejsou. Krátká zastávka byla za Denýskem, kde se všichni pejsci radovali ze setkání. Třetí setkání bylo s mazákem Endym. Naši psi trochu podupali pěstěnou a velmi krásnou zahradu.Děkujeme Pešoutovým za pohoštění a těšíme se, že se všichni zas setkáme zas u nás. Zároveň se omlouváme Rasty, že kvůli mé vybité baterce v mobilu jsme se nemohli domluvit na společném setkání u Pešoutů. Poslední srpnový týden to však nahradíme, Rasty a Endy těšíme se na vás u Lužnice.

13.6. 2008  Na konci pochůdku byli vyfoceni naši psi do Veselska,foto zde. Jinak žádné velké novinky. Noinka - jezevčík oslavila v květnu 12 let, přejeme jí hlavně zdraví, vše ostatní má a když něco není po jejím vždy má páky jak toho dosáhnout. Štěňátka pomalu odcházejí do nových domovů, jsou to malí diblíci. Až Na Lili jsou všichni zdraví, ta si podchladila ve vodě nerv u ocasu, ale i to už se hodně zlepšilo. Brzy k nám na týden na hlídání přijede Beky tak se těšte na zážitky a ještě jednu akci v červenci plánujeme, ale tu si zatím necháme pro sebe.
  

 11. 5. 2008 jsme se zúčastnili s Falouškem klubové výstavy retrívrů na Hluboké. Psi se tu vystavovali opravdu nádherní, takže jestli jsme si doma mysleli, že moc velké naděje nemáme, na místě se naše tušení jen potvrdilo. Do kruhu jsme se dostali až odpoledne, Falouš už byl hodně otrávený. Odběhli jsme si první kolo a dostali známku VD - Velmi Dobrý. Ústně nám byl vytknut krátký čumáček poměru k hlavě (to se většině naopak moc líbí). V posudku však toto zmíněno nebylo. Posudek od anglického rozhodčího zní takto (přeloženo do češtiny):
Dobře modelovaná hlava, dobrá mechanika a rovný hřbet, silné končetiny, úhlení by mohlo být lepší, dobrý hrudník
Den byl slunečný, bylo se na co koukat, tak jsme si ho krásně užili a zakončili malým posezením na terásce v jedné hospůdce na Hluboké, kde zas všichni Falca obdivovali.


Dne 26.4. jsme se zúčastnili s našimi psy pochodu krajem rybníků . Přijela některá naše odrostlá štěňata s páníčky a Lucka s kolií Saphi a zlatým retrívrem Meggí.Trochu jsem měla obavy z tohoto masově pojatého pochodu,ale myslím že jsme to zvládli na výbornou! Přes počáteční tlačenici a zmatky s nesprávnou frontou se už dále nic dramatického nedělo a vše šlapalo jako na drátkách.
V kempu Krkavec se lidi i psi trochu občerstvili, pesani si dopřáli hezkou koupel v řece u jezu. Betynce se s aportem sice neuhnul strom,ale naštěstí to nic vážného nebylo, jen mírně prokouslý jazyk a pár kapek krve. Tím, že popadla další aport, bylo jasné, že to nestojí za řeč. Celá máma!
Do Vlkova jsme šli lesní cestou, kde psi měli skvělou probíhačku,míjejících cyklistů ubývalo a psi se vzorně uhybali. Ve Vlkově si se zájmem prohlédli za plotem velkého psa, byl to kůň. Zašli jsme si do hospůdky na malý oběd, kde zas pozornosti a obdivu neunikli naši zlatí retrívři a jedna kolie. Někteří se s nimi i na památku zvěčnili. Na zpáteční cestě objevili stoku s černou vodou a s chutí si udělali bahení koupel, kterou přivedli k dokonalosti prachem s pole. Za pár metrů však začínali pískovny a naši psi s radostí a rozkoší vběhli do vody, kde se báječně vyblbli. Celou cestu teˇlemovala voda, tak nadšení nebralo konce. Nevím, co na to rybáři,kterých se občas přiběhli zeptat asi jestli berou, ale vypadalo to, že i oni jsou v pohodě. Na travnaté ploše proběhla soukromá výstava, vítězem byli všichni! A vítěz mezi vítězi byla Rasty, je nejen krásná,ale pomáhá i malé Natálce a jejím rodičům,což mě těší nejvíce. Jsem ráda, že se fenku podařilo vytipovat klidnou a vyrovnanou.
Po návratu do cíle každý dostal diplom, malý dárek, někdo vyhrál i tombolu. Při country hudbě a lahvince červeného jsme ještě chvíli poseděli a když se odpoledne nachýlilo k večeru, udělali poslední foto a rozjeli se zas domů. Děkuji všem za účast a za rok nashledanou!!!!
V červnu určitě dám vědět co hezkého o našich psech pani Hadravová napsala do Veselska

6. 10. 2007 - Dnes jsme se zúčastnili mezinárodní výstavy psů v Českých Budějovicích s naším Falkem. Vyjeli jsme už včera v podvečer, aby si ho Petra mohla trochu upravit, ostříhat, atd. Také jsem nechtěla riskovat teror z Falkovy strany, kdyby s ním nebyl nikdo, na koho je zvyklý. I když to zvládl celkem v pohodě, nezapomněl dát najevo, že je pes a místa, kde cítil kočičky, ihned označkoval (za což se omlouvám a hluboce stydím za Falca, jemu je to úplně fuk). Další, co se mu vůbec nelíbilo, byl strojek na stříhání, ale i toto s ním šikovná Petra zvládla. Poslední neznámou věcí, která ho vyvedla z míry, byl výtah, kam nastupoval vleže a po smyku. Nepomohlo ani infantilní volání "letíme letadýlkem". Ale tady ho musím pochválit, protože poslední dva nástupy zvládl sám. Úžasným zážitkem také bylo konzumace pizzy v ložnici, kam jsme zdrhli před našimi miláčky (i oni se poté dočkali dobré bašty). Bohužel Falko to zas neunesl a vzteky udělal něco horšího než je je čúrání :-) (zas se moc omlouvám).
  Ráno po venčení všech psích šelem jsme se zbalili a vyjeli směr výstaviště. Petruška zde vystavovala svou Aillinku a našeho Falca (Laryho Britlanda ;-) ). Na to, že to byla naše první výstava, zvládl to Falco velmi dobře, protože těch neočekávaných situací bylo velmi, velmi mnoho. Je to náš zlatý flegmoušek. Dostalo se nám ocenění "Výborný 2" a Res. CAC s tímto posudkem: výška 57cm, oko tmavé, skus nůžkový, chrup úplný, zlatý pes, svalnaté sportovní postavy, dobře modelovaná hlava, suchý svalnatý krk, pevný hřbet, prostorný hrudník, silné končetiny se správnou mechanikou za pohybu. Povaha přátelská. I Péti Aillinka si vedla velmi dobře a příště to bude ještě lepší. Pro mě i pro Falka to byl moc pěkný zážitek, za což velmi, velmi děkujeme Petře i mamce Lence. Do Budějovic posíláme velké díky a všem fenečkám, ale i kočičkám, moc pusinek.