Falcovo narozeniny aneb buřtíková oslava Falco, vše nejlepší k Tvým 3. narozeninám! Holky mi taky pěkně pogratulovaly ... a konečně jsem si mohl smlsnout na "dortíku" :o)
Tenkrát o vánocích
Další rok bude brzy za námi a já mám stále v živé vzpomínky na ty naše báječné vánoce, když jsme byli ještě děti. Vždy v listopadu mě to přepadne a vzpomínám a vzpomínám až do konce prosince.
Dnes jsme byli na mši ve Veselí připomenout desáté výročí otce mého muže. Zemřel před deseti lety na první svátek vánoční a opravdu nás tím velmi zarmoutil. Byl to báječný a obětavý člověk. A měl moc rád své vnuky, radoval se z každého jejich byť i sebemenšího úspěchu a každému koho potkal o nich povídal. Bylo pro mne smutné, když jsem si uvědomila, že už je neuvidí dokončit základní školu, absolvovat střední a velkou radost by měl, že dva z jeho vnuků studují vysokou školu. Dokonce jeden se vydal v jeho šlépějích, vystudoval střední zahradnickou školu a pokračuje na vysoké. Z toho by měl určitě velikánskou radost. Nezbývá mi než věřit, že to tam ze shora pozoruje.
Druhá mše byla v Bošilci za naši rodinu a za mého dědu. Zima v kostele byla veliká, přesto se mi tato mše líbila více, to asi ty vzpomínky, kazatelna do tvaru velryby a vzpomínky na půlnoční, když jsme byli děti... Zase jsem byla ohromena vitalitou mojí téměř devadesátileté babičky. Sice už vzala na milost hůlku ale odpichovala se s ní spíše jako na horách, že jsme za ní museli běžet, abychom ji udělali oporu. Všichni, které jsme na hřbitově potkali, se k ní lidi hlásili se slovy tetičko poznáváte mě? A ona zas mi ukazovala lidi, které poznala a mávala jejich směrem holí. Jen u hrobu její setry měla slzy v očích, a když jí říkala maminko moje, věděla jsem, že se to babičce neplete, protože ona ji opravdu vychovala, byla o 12let starší a to pouto je dodnes obrovské a přeneslo se svým způsobem i na nás, i když tetra již nežije. Babička ji všechno oplatila, starala se o ni když byla nemocná a když naposledy vydechla bylo to v babiččině náruči.
A tak jsme zase malí a probouzíme se u babičky v obýváku a víme, že tu je, protože je cítit z každého rohu, koutu. Štědrý den se ve Lhotě pozná přece po vůni, voní to tu napečným cukrovím, která se mísí s vůní jablek a jehličí. Vyskakujeme z postelí, běžíme do kuchyně, brr, tam se teprve zatápí v kamnech, do koupelny, tady je to snad ještě horší, koupelna je velká a topení tu vůbec není, a ke všemu ještě ječím, protože mi za krk skočila Zuzana, a teď radostí skáče z pláště na plášť, že zas někoho vylekala. Zuzana je veverka, kterou strejda přinesl domů jako malou, shovává se tu mezi plášti, co nosí babička do chléva a pak se může zbláznit radostí, když nám skočí za krk a my z toho máme málem smrt. Běžím po studené chodbě znovu do obýváku, kde už jsou nacpané piliňáky a spokojeně hučí. Po snídani vyrážíme s dědou do lesa pro stromek (to se tenkrát ještě smělo!). Psy bereme sebou, běhají kolem nás, každou chvíli se s nima válíme ve sněhu. Les je sice vidět ze zahrady za domem, ale je to k němu aspoň čtyři kilometry, a tak když se vracíme, jsme pořádně umordovaní, i dědova dvoumetrová postava se pod tíhou stromku shýbá. Do sněhu se boříme čím dál víc a už neposkakujeme jako při cestě tam. Na zápraží oklepáváme nalepený sníh a řítíme se i se psy do kuchyně. Už je tady krásně teplo, psi padají pod stůl a zachvíli se odsud ozývá spokojené pochrupování. Moji maminku to vůbec netěší a chce psy vyhnat, ale babička s ráznými slovy, že jsou tam zvyklí (to asi pod stolem), ji to nedovolí. Po zahřátí teplým čajem zdobíme stromek, v kuchyni už to krásně voní a je tu tak příjemně, na hrátky k nám jdou sousedi. Babiččina sestra bydlí hned vedle nás a sjely se tam také děti. Jsme tak dokonale promíchaní, oni u nás, my u nich, že nezasvěcený vůbec nepozná, kdo kam patří a všichni si mají tolik co říci. Za okny padají sněhoví sedláci, ve velké kuchyni, kde jsme shlukly to hučí jako v úle. Vždyť k babičce přijeli také tři děti s rodinami, a to je příhod ,novinek a smíchu.
Už se setmělo, nějak každý zas ví, kam patří, zasedá se k večeři za dlouhý stůl přes celý obývák.. Babička s mamkou obsluhují, nikdo se nesmí od stolu zvednout, a až když si sedne babička i mamka, může se začít jíst.
Potichu po špičkách přichází ježíšek, rozbalujeme dárky, ukazujeme si je navzájem, ochutnáváme cukroví a užíváme té kouzelné pohody. Když už máme všechno prohlédnuto, zas se objeví sousedi u nás, my zas jdem zkouknout jejich dárky, už je to tak pomíchané, jako zkrátka jedna velká rodina. Až když je půlnoc a hvězdy nám zlatě nad hlavami září a na tu malou vesničku dopadají tiše vločky, rozcházíme se do svých domovů.
Pamatuji si však ještě jednu úžasnou cestu, tenkrát se vzpomínalo na mládí (dnes již sedmdesátiletých tet a vůbec rodičů), slovo dalo slovo a ta otužilejší a odvážnější část se vydala, tak jako před lety, přes les do Bošilce na půlnoční. Nešli jen naše rodiny, staří lidé tak byli zvyklí, a tak i když auta samozřejmě byla, zvyk je zvyk, šlo se pěšky. Celkem nás bylo asi 15, to zvláštní ticho štědrovečerního lesa, sněhové vločky, jak padaly kolem nás, nad stromy zářily zlaté hvězdy a my každou chvíli zvedali hlavu k obloze, abychom se ujistili, že jdeme správně, že jsme se neztratili. Chlapy se střídaly vpředu, aby prošlapali sníh. Kostel byl stejně vymrzlý tenkrát jako dnes, kazatelna do podoby velryby. Po půlnoční nás čekala cesta domů, došli jsme zmrzlí, ale tak nějak vyrovnaní a klidní, že když jsem ve čtyři hodiny ráno usínala, že to cítím ještě dnes, když jsi na to vzpomenu.
Jednou zas před štědrým dnem můj strejda s mým otcem povídá, vezmeme psy a půjdeme se podívat do lesa. Byla už tma, vzali jsme flintu a psy a šli. V lese před jedním rybníčkem mi řekli, vezmi si flintu, hlídej a počkej tu na nás. Za chvíli se mi oba ztratili z očí a za nimi odešli samozřejmě i oba psy. Moc do zpěvu samotné v noci v lese mi nebylo, naštěstí se za chvíli objevili a táhli pytel plný ryb (no to se asi nesmělo už ani tenkrát, ale budiž). Cestou zpátky si ještě všelijak zacházeli kvůli stopám a já v tom hlubokém sněhu s těžkou flintou přes rameno klopýtala za nimi. Brzy jsem pochopila co dělají a sama se vydala rovnou k domovu. Zůstal se mnou i jeden ze psů, takže jsem se nebála, ale ani bych neměla čas, těžká flinta a hluboký sníh mě zaměstnali dostatečně. Chlapy pak škrabali a udili celou noc. Ty ryby
Takový obyčejný den
Zvoní budík, venku tma,myslím, že to nemůže být pravda, vždyť jsem před chvíli šla spát. Ještě jednou kontroluji mobil jestli to není omyl, vylézám z postele a doufám, že hodiny v obýváku budou milosrdnější a potvrdí mi, že je ještě noc.Bohužel. Potkávám se synem, ospale na sebe mžouráme. Dvakrát v týdnu vstává v půl čtvrté,vykládá kamióny, pak vzhůru do školy (sladký to život vysokoškoláka). Vyměníme si pár slov, kdo je na tom hůř (mimochodem tento týden on, v pátek a v sobotu brigádničí pro zahradnickou firmu). Psi byli hodní, žádné škody, ale teď musí ven. Zatím než se proběhnou, krmím štěňata a domlouvám jim, že jsou spíš prasata. Pak ty velké, ještě čerstvá voda, musíte to vydržet, dnes přijedu pozdě, jděte ještě spát radím jim. Vracím se domu, převlíkám se do čistého do práce, sedám ještě k počítači. Druhý syn snídá obligátně silné kafe, zas se vše opakuje, vysvětluji mu nejenže ho trefí, ale protože kafe nikdy nedopije, nestačíme kupovat nové.Na odpověď nečekám, protože mi každý den říká: "to jsi už říkala" (no říkala). Iris předváděla mrtvou lišku, a protože doma nic neničí, nechávám ji v domě a nařizuji Ondrovi, aby ji dal ven až v deset přijde na oběd. Hlavou mi proběhne snad tahle práce je pro něho už konečně ta pravá. Konečně má tolik, že je spokojený, taky bych byla, ale dělá opravdu od nevidim do nevidim, jak dlouho, zatím je mladý...
Ještě kastrůlky, aby měl další den v deset oběd. Sedám do auta a jedu vstříc novému dni do práce. Cestou myslím na benjamínka, našeho malého vysoškoláka. Ten je v Praze zachumlaný ještě v peřinách. Přes léto se naskytla příležitost si něco vydělat u nás v práci. Někdy to bylo s křikem, ale nová tiskárna, notebook a ještě zbylo na útratu v Praze. Toť odměna. Odemykám dveře v práci, pomalu se trousí ostatní, všechno jde v pohodě. Pracovní doba utíká. Po práci se jedu podívat na rodiče, mám to blízsko a dnes i při cestě, musím ještě na nějakou prevenci, nemá cenu, abych se přeobjednávala (myslím na psy, dnes to bude delší). S mamkou probíráme moji milovanou babičku (co ta odchovala psů!!!). Prý jsem celá ona. Kéž bych se i já dožila v takové čilosti takového věku(babičce je 89 let). Moje mamka žádná zvířata nemusí. Mluvím o tom, že za babičkou vůbec nejedu a mamka mi dává za pravdu s tím, že i babička říkala, že kromě narozenin žádný za ni nepřijede. Je pravda, že já to omlouvám, že za ní dojede mamka. Vzpomínám na ni každý den, to dětství, vánoce, kouzelná vesnička o šesnácti číslech, na to opravdu slova nejsou, to už brečíme obě dvě a já slibuji, že za ni co nejdříve zajedu. Proč je ten život tak hektický...
U dotora to chvíli trvá, už jsem nervózní. Konečně .Ještě si nakoupím tady v Třeboni. Sedám do auta a vím, že ještě musím ke známému do autopravny. Vysvětluji, proč mi auto nejede, myslím, že je to baterkou. Neni si úplně jist, tak mi baterku jen půjčuje. Jedu znovu do práce, kde mě nechala má felicie, přendavám baterku, desítka, ne asi klíč třináctka, ruce jsou nešikovné, no nedělám to každý den. Startuji. A nic. Já se snad zblázním, už bych ráda své auto a hlavně už se vidím doma (vše bylo o něco složitější, bylo to opravdu baterkou, auto jsem si odvezla až druhý den.) Je pět hodin, konečně vylézám z auta, táhnu tašku, kastrůlky s obědem pro Ondru, otvírám dveře a jdou na mne mdloby, hodná Iris se asi rozlobila.Moje pantofle rozškubané, ještě nějaké papíry, načuráno i nakakáno.Ke cti ji slouží to že vše bylo na jedné hromádce.Když přijde Ondra ptám se proč ji nevyvenčil, on krčí rameny a na otázku, jestli to už bylo když přišel, vyděšeně odpovídá néé, to bych přece nemohl ani jíst!! Iris vyhazuji ven, uklídím spoušť, běžím pustit psy ,ty my skáčou po zádech i hlavě, vracím se nakrmit štěňata, vyčistit pelech.
Chvíli se rozhoduji mezi procházkou, nebo vařením večeře.Je už skoro tma, ale krátká procházka udělá radost všem.Psi jsou kupodivu docela disciplovaní a když potkáváme proti nám jdoucí lidi, kupodivu se na mé zavolání vrací ke mně. Při počtu sedmi psích šelem to považuji za zázrak. Při návratu se cpou do garáže, tak dobrá dnes jste byli opravdu zavření dlouho. Vařím večeři, všude šlapu na psy, jsou zvědaví, co dostanou lidi. Zatím není nikdo doma, muž volal, že přijde z práce, až tak v jedenáct. Honzík po ranním vykládání kamiónů a přednáškách šel ještě na spolčo, je to křesťanský spolek vysokoškoláků. Já nejsem věřící, on k tomu měl vždy blízsko, hlavou mi proběhne myšlenka na jeho kamaráda, který je opravdu z věřící rodiny. Před dvěma roky mu umřela přítelkyně na nevyléčitelnou nemoc, jak se stím takový věřící a mladý člověk vyrovná, copak si neříká, kde je Bůh. Je pravda nechal školy, pak šel na vyšší školu. Dnes studuje vyšší i vysokou současně, co tě nezabije, to tě posílí....
Nádobí naštěstí umyje myčka. Sedám k počítači, odpovídám na maily, Lily na mne skočí, tlapkou se ji podaří někam ťápnout a jsou tu fotky, se zájmem si je prohlíží, vůbec ráda kouká na obrázky, pouštím ji televizi . A je to tu zas, zase vzpomínám na babičku a milovanou Lhotu. Zas vidím kočičku, která pravidelně zasedla na židli v obýváku, když běžel večerníček, jak věděla kolik je pokaždé hodin, proč zrovna večerníček. Zas vidím koťata v kuchyni na gauči, kočka jde asi někam na rais, pes co zatim ležel pod stolem, skáče na gauč a dělá jim chůvu a oporu aby nespadla. Zas vidím ochočenou veverku (to je na delší debatu). Teď se v duchu směju, Míša měl blechy, asi jsem ještě nechodila do školy, ale radost jsem měla a s radostí letěla do kuchyně, že po mně leze asi blecha. Skončila špatně, byla dopadena. Na moji maminku šly mdloby. Už jsi nepamatuji, jak dlouho jsme u bačičky byli (jak dlouho měl blechy Míša). Vím jistě, ale , že pro nás měl přijet pán a odvézt do Sokolova, kde moji rodiče tenkrát bydleli (naštěstí jen šest let, protože já už jako malá proseděla dost času u okna v kuchyni a říkala si, že tam za těmi lesy a loukou je už má kouzelná Lhota). Moji maminku nenapadlo nic lepšího než mi nakázat: "ne, abys říkala, že u babičky byly blechy." Moc velký kousek jsme neujeli, jazyk mě svědil, že to cítím do dnes. Já vyhrkla a pane víte, že my všichni máme blechy!!! Pán se schovívavě usmíval, naši se usmívali a říkali, to víte děti, neví co by si vymyslely. Už nevím komu tenkrát věřil víc... Z myšlenek mě vytrhuje kňučení a tázavý pohled Lilinky, která sleduje televizní noviny. Někdo ubil vlčáka. Přepínám..... Pesani jdou povinně čůrat, zas jsem je nezavřela, zas tu nametu spoustu písku, zas budu vstávat o hodinu dříve. Druhý den. Něco tu zvoní, budík nééé, vždyť je noc.
Mapa stránek