Jak jsem četl o návratu k syrové stravě a využil ji v praxi – Falco
A kde jsi četl, že ta syrová strava má být obalená ve vajíčku a ve strouhance? – panička

Je trochu mrazivé únorové ráno a my vyvenčeni pochrupujeme v bytě, panička pobíhá sem a tam a připravuje něco dobrého v kuchyni.

Jak tak leží vedle sebe, Lilinka povídá: „Faloušku, ty jsi ale tak krásný.“

A Faloušek říká: „Och, och, no to já jsem! A těch deset dětí, to se mi také povedlo Lily, viď?

Jenom škoda, holky, že si tuhle pohodu už s námi nemůže užívat Barunka. Byla sice trochu rezervovaná, moc si s námi hrát nechtěla, ale já za sebe mohu říci, že mezi námi nebyl jediný křivý štěk. A ty, Lilinko, ty jsi s ní také vycházela dobře, že?“

„Samozřejmě.“

„A co ty, Rasto, jak vy jste spolu vycházely?“

Rasta z křesla odpovídá: „Vždyť víš, že já vyjdu úplně s každým. Jenom paní Nora měla s Barunkou problémy, ale já osobně se vůbec Barunce nedivím, že ji občas chytla. To její komandování a rozkazování není po chuti ani mě."

„A vůbec, paní Nora pořád nechce pochopit, že vůdce smečky musí být pořádný chlap," říká Falco.

„Já jsem tu nejstarší, a proto se mi bude vykat a povedu to tady, protože jsem pravá ruka paničky! A co se kvůli Báře pořád navážíte do mě, nepamatujete si, jak si jí Iris pořád sedala na hlavu?“

„Ale já chtěla, jen aby si se mnou trochu hrála. Nikdo si tady se mnou nehraje, bééé. Ale ona za to na mě vrčela."

„To bych vrčel i já, kdyby si mi tu kdejaká fena sedala na hlavu.“

„Já myslím, že Barunka byla v podstatě strašně hodná holka, akorát trochu ostřejší, protože panička povídala, že byla švihlá s hovadem.“

„Ale Faloušku, ne s hovadem, ale s howavartem,“ opravila ho Lily, „Faloušku, ty jsi ale…“

„Krásný, já vím.“

„No, to taky.“

„Hele, Lily, já jsem tuhle na internetu četl, že se pejsci mají krmit syrovou stravou. Dokonce o tom bude přednášet paní Sehnerová v Praze ve Vysočanech. A panička se zlobila, že Sehnerka snad zapomněla, odkud pochází, a že by tu přednášku mohla také udělat ve své rodné Soběslavi či Táboře.“

„Faloušku, ty nejsi jen krásný, ty jsi i chytrý, ty umíš s internetem."

„A Lilinko, ty jsi tady neslyšela ten křik, když páníček Jakub vysvětluje naší paničce, jak dělat webovky, dávat si na ně fotky a různé věci? Někdy to opakoval tolikrát, že to opravdu musel pochopit i pes. Hmm, panička odešla nakrmit naše děti a já tu cejtím tu syrovou stravu. Nepůjdeme se podívat do kuchyně?“

„Ale, Faloušku, to by se panička móóóc zlobila, kdybychom jí všechno snědli.“

„No, třeba panička nic nepozná, vezmeme si každý jen jeden řízeček. Tak tedy jdeme.“

„Jé, Lilinko, já jsem sem hupsnul a tady z okna vidím až na zahradu, a tolik baráčku a tolik střech.“

„Ježiši, Falco!"

„Jsem krásný, viď?“

„No to taky, ale přišli jsme sem přeci za tou syrovou stravou!“

„No jo. Tady je pode mnou té syrové stravy. Aspoň osm kousků. Hop, Lilinko, tady máš jeden a já si vezmu druhý.“

„Hele, hele, co to tu děláte. Řízky? Dejte mi taky!“ ozvala se Iris.

„Inu, dal bych ti, Iris, jen kdybys ty dala mě.“

„Za prvé, na tohle jsem ještě moc mladá. A za druhé víš přece, že nás od sebe drželi dál.“

„A to mám čekat, až budeš stará? Panička mě zavřela a já jsem tak naříkal!“

„Faloušku, já bych s tebou ty štěňátka klidně měla, ale páníček Jakub si to nepřál. Prý že jsem ještě moc mladá a zkazila bych si život. Ale když mi dáš jeden řízeček, tak příště ty štěňátka třeba budu mít.“

„No tak tedy, Iris, ano. Ale až budeš zas krásně vonět, tak chci s tebou mít děti.“

„No, co to tady děláte? Vy žerete řízky? No to se poví. Haf, haf, haf, paničko!“

„Norino, buď zticha!“

„Falco, já už jsem ti dneska jednou řekla, že se mi tu bude vykat! Paničko, haf, haf, haf!“

„Jó, Norino, ty bys taky ráda, viď? Ale bojíš se, že kdyby si sem mezi nás strčila hlavu, zas bych tě kousla jako tuhle, když jsi mi chtěla sežrat můj kousek masa,“ tlemí se Iris.

„Ty malej smrade, už jsem ti jednou řekla, že mi budeš vykat, a také jsi za to kousnutí od paničky pěkně dostala.“

„Hele, já vám do toho nechci mluvit, ale tohle bude velkej průšvih,“ pronesla Rasta, „jako by ti nestačilo, Falco, že už jeden průšvih máš. Vždyť víš, že se mnou čekáš štěňátka.“

„No jo, najednou já mám průšvih. A kdo si otevřel dveře a přišel za mnou? Snad ty, Rasto, ne?“

„To už bylo stejně jedno, protože nejprve někdo povalil plot, aby se ke mně dostal. A kdopak to byl, hmm?“

„Já jsem povalil plot, protože byl fór. Říkala to panička.“

„Ale, Faloušku, panička říkala, že páníček ten plot postavil fórový, tak ať se nediví, že jsi ho povalil.“

„Tak si Rasto, vezmi taky jeden řízek.“

„Ne, ne, ne. Já jsem dobře vychovaný pes, já si z toho nic nevezmu.“

„Haf, haf, haf, paničko, haf, haf, haf, sežrali ti všechny řízky, ať je páníček dá všechny do buřtů,“ křičí paní Nora.

„Jé, Lilinko, panička už jde, musíme rychle ven, Falouši.

„Ježíši, to se vám tak moc chce ven?“ ptá se panička při pohledu na smečku deroucí se k venkovním dveřím.

„Je to dobré, ještě si ničeho nevšimla.“

„Jak by mohla Faloušku, když ještě do kuchyně nedošla?“

„Jéje, Lilinko já slyším hrozný dusot, panička už asi jde.“

„Tak budeme dělat, jakože nic nevíme. Víš přece, že psi se mají trestat, hned potom, co něco provedou, jinak si to nepamatují. Doufejme, že si to panička uvědomí.“

„Já vás, vy bestie, (píp, píp, píp) zabiju.“

„Jé honem, Falco utíkej, ono to nezabírá.“

 

„Tak a jsme zavření. Ale že ta naše panička umí těch sprostých slov? Jako ten, ten…“

„Jako dlaždič, Faloušku. A všiml sis Iris? Jak si lehla na gauč a dělala jako že nic?“

„No nediv se, Lilinko, ona je po Jakubovi. Víš, jak vždycky říká panička, když se něco snědlo, a Jakub byl malý a křičel: ‚já měl jen jedno!‘? Tak Iris je přesně po něm.“

„A ty, víš, že ty jsi tak krásný?“

„A víš ty, Lilinko, že já tě mám z těch holek stejně nejradši?

--mlask, mlask, mlask—

Doufám, že tu nebudeme zavřeni dlouho. Tebe, Lilinko, panička pustí, protože musíš kojit, ale co já? Hele už jde.“

„Lilino, ty jdi kojit, a ty tu zůstaneš Falco!“

„Faloušku, udělej na paničku oči.“

„Nedělej na mě oči!“ zařve panička.

„Lilinko, to jsem se lekl, div mi hlava neupadla.“

„Faloušku, zkus to znova, zkus to znova.“

„Falco, nedělej na mě oči, jak když ti kape mokrý z nosu,“ zařve znovu panička.

„Faloušku, ještě jednou neboj se, panička sice křičí, ale nezapomeň, že my pejsci jsme napojeni na vibrace mozku a tam už je to na dobré cestě.“

„Tak pojď taky ven, já se z vás snad zblázním."

 

Za 3 hodiny:

„Hele panička se vrátila nějak brzy z práce. Lilinko pojď, budeme na ni štěkat: haf, haf, haf, vezeš řízky? Vezeš řízky?“

Ty bestie nám dneska sežraly řízky, já jsem kvůli nim zapomněla doma papíry, pro které se vracím a normálně bych dala ruku do ohně za to, že se mi vysmívají. Nevěřícně poslouchám jejich štěkot a zdá se mi, že štěkají: Vezeš řízky, vezeš řízky?

Jak se pozná správný pejskař:

Pes nečeká, až skončí TV story,
chce vyvenčit a právě teď.
Neřeší krize, kašle na rozpory,
na něž svět hledá odpověď.

Značkuje rohy, namlouvá si fenky,
a věří očím, uším, čenichu.
Spoléhá na ně víc než na domněnky:
neřády pozná po čichu.

Má tě rád jen tak, prostě proto, že jsi.
Štěkotem plaší frustrace a stresy,
aby ti bylo veselo.

A když se skloníš a tvář olízne ti,
zasteskne se ti náhle po dítěti,
které už dávno dospělo.

Pokud jde o název zlatého retrívra, dalo by se říci zlatý poklad na konci duhy". Protože zlatý retrívr je ideálním všestranným společníkem a sportovním psem, má co poskytnout každé osobě s nejrůznějšími zálibami. Tweedmouthova despotická liniová plemenitba upevnila jedinečné kvality jeho žlutých rerívrů a o mnoho generací později zůstávají těmi nejvšestranněji nadanými mezi plemeny loveckých psů. Jako vrcholně inteligentní a snadno vycvičitelní psi jsou stejně věrni svým pánům jako psi v minulosti. Jejich talentu není rovno a moderní zlatí retrívři vynikají v každé psí disciplíně včetně domácí zábavy, jakou je aportování klacíků nebo krádeže bot a ponožek. Povaha zlatého retrívra je tak slunná jako jeho srst a retrívr je mnohými považován za perfektního rodinného psa, ideálního společníka pro každou věkovou kategorii a aktivitu. Zatímco zlatý retrívr může být ideálním psem, ne každý člověk je ideálním majitelem. Můžete milovat psy a mít pro ně připravené příjemné místečko, ale láska sama o sobě nestačí. Vezměte v úvahu všechny okolnosti a všechny jeho vlastnosti, dříve než zlatého retrívra přijmete do své domácnosti.

Ne tak docela hlídací pes

Jelikož toto plemeno oplývá všemi přátelskými vlastnostmi, není žádným překvapením, že většina zlatých retrívrů selže v roli hlídacího psa. Jeho typický představitel by mohl nezvaného hosta jedině ulízat k smrti, což pochopitelně není právě ta nejlepší obrana. Retrívři mohou "pouštět hrůzu" varovným štěkotem, ale jejich jásavě se vrtící ocásek je prozradí. Nicméně navzdory nenapravitelnému přátelskému postoji se tradují historky, hemžící se zlatými retrívry, kteří vytušili nebezpečí hrozící jejich rodinám, obzvláště dětem, a podnikli protiútok na jejich záchranu. Většina majitelů těchto psů připustí myšlenku, že by retrívr vydal rodinné stříbro, zároveň jsou však přesvědčeni o náležitě tvrdé obraně své osoby.

(z http://home.zcu.cz/~mkubinov/)

Desatero psích proseb

1. Můj pane, žiji deset až patnáct let. Každé odloučení od Tebe pro mě znamená utrpení. Pomysli na to, než si mě opatříš.
2. Dopřej mi čas, abych pochopil, co ode mě žádáš.
3. Pěstuj si u mě důvěru – tou já žiji
4. Nehubuj mě dlouho a nezavírej mě za trest. Ty máš svou práci, zábavu a přátele. Já mám jen Tebe.
5. Hodně se mnou mluv. I když Tvým slovům úplně nerozumím, stačí mi Tvůj hlas, kterým se na mě obracíš.
6. Pamatuj, že nikdy nezapomenu, jak se se mnou zachází.
7. Rozmysli si, než mě uhodíš. Mé čelisti mohou snadno rozdrtit kosti Tvé ruky, ale já toho nevyužiji.
8. Než mi mrzutě vytkneš neochotu nebo lenost, uvědom si, že i já můžu mít své potíže. Možná mě trápí nevhodná potrava, snad jsem byl dlouho na sluníčku nebo už mám slabé, opotřebované srdce.
9. Postarej se o mě, i když zestárnu. Vždyť i Ty budeš jednou starý.
10. Buď se mnou v každé těžké chvíli – s Tebou je pro mě vždycky všechno lehčí.